Francie – report 1.část

Francie – dovolená, která nevyšla

Několik let sme měli sen, podívat se někdy do Francie na Megaavalanche. Až teprve před rokem dostává sen reálnou podobu. V roce 2011 se postaví na start členové Bajkonur grupy. Postupně se rodí sestava a v lednu, hned v prvních hodinách se nás přihlašuje rovných pět. Základ Otta, Pepe, silní členové Koul, Snip a největším překvapením pro některé je účast Goba. Přípravy probíhají idividuálně. Někdo jezdí od prosince, někdo sedne na kolo až v dubnu, někdo si kupuje teprve kolo. Prakticky sme se v této sestavě nikdy nesešli, ani na kole ani v hospodě, když se domlouvali podrobnosti. Až když sme druhého července nakládali dodávku.

Den 1 – Odjezd, cesta z města

Nakládáme dopoledne, standardní menší problémy s prostorem (180 plechovek zabírá dost místa), ale nakonec zbývá ještě místo na jeden náhradní rám i s vidlou. Lepíme jednu „sponzorskou“ nálepku, domlouváme hodinu „H“ a rozprchnem se na poslední opravdový oběd.

Odjezd v podvečer. Z Bohunic to máme 1200km po dálnici v kuse až za ženevský jezero, posledních 50km vede už v horách. I když by Pepe nejradši jel celou cestu, tak se pravidelně budem točit, ať sme v nedělu taky použitelní. Cesta úplně v pohodě, v našem směru kdo by taky kam jel. První akce nastává někdy po pětistech kilákách uprostřed noci. Snip se po pár pivech stává neovladatelnej a a my ostatní trpíme (to ještě nikdo netušil, že Klokan bude mít takový stavy minimálně jednou za den, bohužel).

Den 2 – Mountain Style

Před osmou ranní už parkujem auto v Chatelu. Máme v plánu skouknout první kolo slavnýho slopestyl závodu Mountain Style, nejlepšího v Evropě. Cestou sice foukalo okýnkem studený, ale 6 stupňů ve spodní stanici lanovky je doopravdy hrozivých. Ti co tady kempovali na parkáči se trousí ze stanů v zimních bundách s kulichama. My tak bermudy, maximálně mikinu. Přesouváme auto serpentýnama do mezistanice, tam je i celý zázemí závodu, a svítí zde trošku slunko. Jdem omrknout trať. Neskutečnej svah, sklon že to pomalu nejde sjet, a týpci do toho motaj ještě triky. Většina profíků začíná 7-mi metrovým dropem, největší hovada to tam spustí z druhýho patra (10m). Amatéři většinou volí jinou lajnu, i ta však budí respekt. Následují dirty a střední prudká kamenitá část. Ve spodní a mírnější části opět několik různých lajn a zakončení dole megajumpem přes jezírko. Bohužel mě zklamala dost organizace, závod začal tak s hodinovým zpožděním, mezi jezdci jsou docela prodlevy, celý je to takový ospalý. Prospěl by tomu přímej přenos na nějakým velkým bikeserveru. Jinak zážitek velkej. Světová špička z améru to tam sype ve velkým. Nejvíc Semenuk,Zink,Strait. My to po prvním kole balíme, musíme se ještě přesunout posledních 250km do Alpe d´Huez, čekají nás s ubytkem.

Poslední kilometry jedem slavnej kopec z „Tour“. Je sice neděle podvečer, ale je tady mraky žiletkářů, nechápu, vždyť nahoru nemůžou dojet dřív než v sedm večer. Hotel trefujem na poprvé, akorát není kde zaparkovat, a do podzemí se náš bus nevejde. Hodinu vykládáme věci a začíná párty. Nečekaně se nikomu po dvou dnech nechce jít spat.

Dny 3-6 – Alpe d´Huez

V pondělí ráno jdem vyzvednout multipassy a prozkoumáváme trochu městečko. Za hotelem máme hokejovej plac, zrovna trenujou špunti. Takhle v červenci, to bych si taky zahrál pod otevřeným nebem. Barů je tady dostatek i pár obchodů sme objevili. Nahoře u lanovek to vypadá už jinak. Samý sportshop, půjčovny kol, žabožrouti pučujou i Norco. Hafo silniček, kdybych náhodou chtěl jen 14km do kopce. K lanu to máme pět minut. První jízdy jezdíme společně černou trať, po které povede kvalifikace, pak se rozdělujem a každej jezdí různě. Tratí je tady přes deset, jezdit se dají tak čtyry. Máme první problémy s brzdama. Já zahazuji Code, mě a Juicy fungují až do konce tripu. Pepe každej dej šteluje a ladí a různě kombinuje mezi sebou Codečka s Juicynama, pořádnou brzdu však nepostaví celej týden.

V úterý stáváme za rytmu „hudby“, Gob se rozhodl v sedm ráno vysávat. Snip jakož to jedinej jede ještě sjezdovej závod Avalanche Cup – Sprint DH v Oz En Oisans, tak mizí trénovat. Všichni se scházíme až odpoledne, jsme domluvení že se přesunem na Dome des Rousses, do 2800 metrů, odkud startuje kvalifikace na Mega. Cestou se vyndává trochu víc Pepe, celej zaprášenej a moc nekomunikuje. Na Dome des Rousses jezdí jednokabinka, jednokabinka pro 120 lidí. Takovej velkej Ikarus, zavěšenej na trojlaně. Nahoře o deset stupňů míň, je vidět místy sníh. Děláme nějaký foto, sjíždíme pět zatáček za startem a dostáváme se na skalnatou plotnu, za ní první sněhový pole. Je to tady dost široký, plno stop, tady pujde předjíždět snad nejlíp z celé trasy. Pokračujem dál, najíždíme na širokou mírnou cestu a ta nás dovede až ke konečné stanici naší lanovky z novýho Huezu. Celkem su překvapenej jak je to blízko od startu. Sem dojedem do pěti minut. Takže co najedem cestou sem, to pak budem bránit po zbytek kvaldy. Odtud už moc nepředjedem a moc nás taky nepředjedou. Zde taky potkáváme bandu z Teplic, asi největší česká grupa letos na Mega. Sou trošku červení, včera se lakovali na lyžích na ledovci.

Ve středu se otvírá celá horní část trasy pro Mega, tak máme v plánu tam zajet. Ne ovšem Snip, kterej nás reprezentuje na Avalanche Cupu. Ráno nabíráme zpoždění a tak se k vrcholové lanovce na PicBlanc dostaneme až před jedenáctou, chvílu stojíme ve frontě a pak nás rozhání že lano nejede, že je nahoře velkej větr. Ti co tam stihli vyjet říkali, že to bylo celý zmrzlý a rolby to jely rozbíjet a navážely tam sníh. Takže z dávám dvě jízdy z kopce a pojedu fotit do Oz sjezd. Tam pro změnu dojíždím po konci druhýho kola. Časovej harmonogram změnili, takže uvidím jen TOP 5O. Celý se to odjede za 20 minut, tak to dojdu tak do třetí zatáčky. Z fotek tak nic nemám. Lepší je to se samotným závodem. Jede se na nádherné trati, plné přírodních klopenek a skalnatých „wól“. Až dole se trať napojí na forkrosku a tam už sou umělý překážky. Délka trati FFF, časy nad pět minut. Do nej-pade se dostávají dva naši, náš klokyš Snip a Ríša ze Znojma. Snip poráží celej den lepšího Richarda a stává se z 38-mýho místa nejlepším čechem. Čas 5:08, prej dh sprint.

Ve stejným hotelu se ubytovali zlíňáci, takže večer piva v báru a dokonce poprvé na netu. Barman by v Líšni vydržel tak čtvrt směny, pak by se zhroutil. A to je díky cenám, extrémním cenám za pivo, naše tempo docela pomalý. Hudbu tam má naštěstí normální, a pouští motokrosový videa.

Ve čtvrtek po ránu rychle spěcháme k lanovkám, aby sme se dostali na trať Mega. Když ne dnes, tak to asi před závodem projet nestačíme. Z nějakýho, pro mě neznámýho důvodu, se trháme dnes na jednotlivce a skupinky hned na hotelu. Fronta na lano na PicBlanc je malá, takže vycházím za necelý dvě hodiny z lanovky ve 3300 metrech. Solidně tady fučí, teplota kolem 7´C. Nijak se nezdržuju, na panoramata bude čas před závodem, to tady budem čekat docela dlouho. Stejně nemám čím fotit, stejně tak si nemám co oblýknout, ani čeho se napít. Asi sem v tom raním „spěchu“ zapomněl nasadit batožinu. Z první skupiny se na mě čekal Gob, tak jedem na sníh. Moc ho tady není. Za první točkou už jedem čistě po kamenech. Sporadicky se sníh ještě párkrát objeví, ale nic velkýho. Ale i to mě stačí na vyválení se. Podruhý končím zamotanej v záchranných sítích, Gob je buď slabej na plíce z té výšky, nebo má za mě záchvat. Závěr na startovním hangu vede po ledovci. Led je hrubý, jede se po tom skvěle, jen musíš jet furt rovně. Místama teče voda, tam je potřeba dávat víc bacha. Klaus a podobní by se sem měli podívat jak vypadá globální oteplování. Led tady mizí před očima. Dole vzniklo solidní jezero, trať je zde svedena hodně na kraj, Gob si zde ramuje solidně zápěstí. Následuje první odpočinková pasáž, široká cesta. Během prvních kilometrů se taky razantně oteplilo. Najíždíme do singlů z velkých šutráků, pár těžších pasáží, a už vidíme údolí vedoucí k Huezu. To nejlepší už máme za sebou, teď to bude až k Huezu takový enduro po kamenech, loukách, sem tam něco prudšího max. 100 metrů. Do poloviny závodní trati dojíždíme za hodinu a půl. Tohle snad nemůžu zajet pod dvě hodiny. A to sem měl v plánu čas někde kolem 1h 20m. Odsud, do lanovek, je to dolů do Allemontu ještě tak 10km. Před následujícím stoupáním potkáváme Pepeho a společně sjedem radši na oběd na hotel. Spodní část trati dáme odpoledne, ale už bez Gobisty, kterej leduje zápěstí. Zbytek trati je v dost prudkým svahu, dost vraceček a po pár kilometrech nájezd do lesa. Povrch je hrozivě sypkej, zmizely kameny, zmizely i standardní rolety před každou zatáčkou. Ty se totiž přeměnily ve velký schody, nepoznám jestli jedu na sjezďáku nebo na pevňáku, tady mě v závodě musí vypadnout kolo z ruk jak je to tady rozbitý. Končíme u lanovky v Oz, dál nejedem, necháme se překvapit. Ještě dáme dvakrát červenou trať a pro dnešek končíme. Večer se opět dělíme. Tentokrát na závodníky a fetoše. Fetoši jen tak sedí, pijou plechovky, baví se. Závodníci servisujou kola, a sledují furt dokola záběry z čipovek, asi neví kudy zítra pojedou.

… tak to vypadalo první dny na tripu, o závodě se dozvíte víc v pokračování …