16.8.2009 – Český pohár DH no.3 – KLÍNOVEC

Takže je to tu zase. Opět se vám hlásím se svým reportíkem, tentokrát (jak jinak) z Krušných hor. Na další podnik ČP v DH jsme se vydali přímo na Klínovec – dějiště loňského MČR.
Vyrazili jsme už v pátek v úderné sestavě : ROB, SNIP, PEPE a KOULE. Otta dal tentokrát přednost VC na Masecu (čti: velké ceně na Masarykově okruhu) a Jara byl někde ve východní Evropě – až na Slovensku.
Cesta proběhla (jak jinak) standartně v poho a na Boží Dar jsme dorazili kolem druhé. Unavení jsme nebyli, neboť kromě šoféra Snipa jsme se věnovali pečlivému doplňování tekutin. Ubytko bylo objeveno pozoruhodně rychle, takže honem převlíct, kolo pod pažu a valdauf na trať, která byla co do vzdálenosti tak na dvakrát plivnout a zbytek dojít. Nějakých 5 km.
Káru jsme zaparkovali nahoře u lanovky a švihem na trať. Snipa jsme drželi na uzdě, aby jako obvykle nejel první a sólo. Jedem všichni zaráz, jsme přece tým – Snipe, jasný?! Trať zůstala od loňska stejná, akorát byl přemotanej Vancouver a přidaná silniční vložka před cílem, což se všem děsně „zamlouvalo“. Dáváme pět jízd a jelikož se Pepemu začalo pomalu ztrácet břicho, tak to balíme a jedem něco zatlačit do krku.
Na ubytku dáváme večeři, nějaký to pivko a Pepe se Snipem obligátní palačinky. Pak někoho napadlo, že se půjdem projít, aby nám vytrávilo (že se nejlíp tráví po pivku je snad každýmu jasný). Vzali jsme si pod patronát i Hanyho a Klému, kteří tam byli ubytovaní taky a vyrazili jsme. S návratem dřív než ve 3 ráno stejně nikdo nepočítal, takže všechno při starým.
Kalná jsou opilcova rána, ale všichni byli OK, a tak sem taky dělal, jako že nic. Akorát sem na lanovce na tajnačko „vrátil“ trochu smažáku ze včerejška. Takže zase vše při starým.
Počasí nám přálo a trať jsme dali standartně 10 x. Že u mě vládne jakási mírná nevraživost vůči slůvku piánko jistě všichni víte. Po Bouřňáku a pak i Peci p. S. , kde jsem si při piánku vyrazil dech a Koule mě málem musel vracet zpátky do života, to slovo prostě nepoužívám. Takže poslední jízda o5 na piánko vypadala asi takto : jedu jako první a udávám rychlost, abysme to všichni přežili ve zdraví. Dávám první zastávku, ale Pepe se Snipem nikde. Vono totiž hošani na každýho jednou dojde. Snipík si v jedné točce ustlal, ale celkem na pohodu. To Pepe je jinačí kanón. Jakmile vyšpízuje na trati nějakej pařez, musí být jeho (každej má holt nějakou úchylku). Pro příště Pepíku: „helmou pařez prostě nezarazíš“. Koule jenom kroutí hlavou: „proč to dělaj?“ Taky to nechápu. Až nás Pepe začal zase poznávat a pomalu si vzpomínat i na naše jména, jsme pokračovali v krasojízdě. Koule mě pod vancouverem ukázal, jak se dá jedna pasáž projet rychleji. Jdu na to. Mám pokračovat, nebo je každýmu jasný proč nesnáším to vražedný slovo ?! První část super a pak si bike zase začal dělat co chce. Zamklá vidla, polet přes rodla a dopad do vyčnívajících kořenů. Au. Trochu servaná ruka a noha, ale jinak v cajku. Nic se neděje, valíme dál. Nabírám rychlost, před točkou trochu na brzdy ….., brzdy, víc brzdy – pořád zrychluju . . . kuva brzdi ty sviňo, nebrzdí sviňa, . .mami, strom, tma. Brrr. Na takový legrácky už su fakt starej. Pak se mě jeden borec ptá, jestli žiju. Asi jo, nemáš náhodou číslo toho náklaďáku co mě srazil ? Nějak se doplazím dolů a pro dnešek končím. Pepe s Koulem jsou solidární a taky na to pro dnešek pečou. Snip (jak jinak) dává ještě jednu jízdu.
Večeře, poservisovat na zítra bajky, pár piv a spánek. Zpět! Pořádně vyvětrat a pak spánek. Snipovi ponožky z pátka a soboty, co se „větrají“ na topení přímo u našich hlav letí na konec pokoje.
Neděle, den to závodní.
Jedna jízda na rozjezd a dem na to. V semifinále jako první z týmu startuju já. Palba z rampy (na efekt pochopitelně) a pak už v klidu na brzdách. Od vancouveru mám pocit, jako bych celou noc vykládal vlak s uhlím, úplně mrtvej. Prdím ale na únavu a dávám si, co se do mě vejde. Von se Pepe taky šetřit nebude. Jedno zaváhání na výjezdu u lanovky a semi je za mnou. Pepe je na startu naprosto soustředěnej, . . . píp a fofrem dolů. Vancouver nevychází přesně podle jeho představ a dvakrát držková mu kalí radost. Teď Koule. Solí to jak může (a že on může) a to tak, že dokonce dojíždí Pepeho. Cestou dají řeč a kousek před cílem ho ještě šmikne. Snip zvládá celou trať v brutální rychlosti. Kdybych ho neznal, tak bych řekl, že už na tom kole musel někdy sedět.
Finále se neslo zhruba ve stejným duchu jako semi. Dupačka, brzda, točka – dupačka, brzda, točka. Každej se chtěl zlepšit a tak do toho dupal jako poťapanej. Pepe se opět přizabil ve vancouveru, a tak z celých závodů moc vodvázanej nebyl. Největší radost měl pochopitelně Snip, protože si vyjel svoje první pohárový body. Borec Koule se posunul do první desítky celkově – taky radost. Já sem zajel Pepíka – taky taková malilinkatá (prostě) radost. Akorát nevím, jestli měl Pepe taky nějakou radost. No, pitvat to už radši nebudu.
Teď už zbývalo jenom naložit auťák, rozloučit se se skvělými domácími a pronto domů.

Vzduch v duši

Robik