Rakousy
To se tak jednou štyry borci ze štatlu dohókali, že si udělají trip na pár dnů do Rakous.
Takže se jedno hezký čvrteční brzoráno vydali na cestu ve složení : dobré borec ROBIK, betálné borec OTTA, těžké borec KOULE a . . . . a . . . . ( zrovna mě jaksi nenapadá žádnej vhodnej příměr . . . . , . . . . jo už vím ) a prostě SNIP.
Cíl cesty byl dán předem. Schladming a Leogang. Cesta do Šládmu proběhla v klidu ( až na pár lehce úsměvných chvilek ).To, když se třeba Otta rozhodne ignorovat kamion a hledá si mentolky, nebo se řítí vedle vjezdu do tunelu, bo si zrovna hraje s telefonem. Po lehkém a klidném upozornění, že jsem ještě příliš mlád a na tragickou smrt ještě nejsem tak nějak zcela připraven ( ač dobře pojištěn ) se Otta vrací zpět do pruhu a ústí tunelu nakonec mineme o krásnej a plně dostačující 1 m, takže jsme měli ještě rezervu.
Ve Schladmingu honem v kempu zaparkovat káry, hodit na sebe brnění a švihem na kopec. Po pár jízdách nás z tratě vyžene dešťová přeháňka, která však netrvá nijak dlouho. V mezičase stavíme stan a pak honem zase zpátky sjezdovat. Dnešek byl gut a nikomu se zatím nic nestalo. Zatím . . . .V kempu dáme nějakej ten řízek, nějakej ten škopek a zalezem do spacáků.
Ráno si všimnu, jak všichni lezou ven jen v tričkách a trenýrkách, zatímco já sem měl teplý ponožky, tepláky, mikinu a kulicha a byl sem zmrzlej jak sobolí hovno. Bleskne mi hlavou, že je asi něco špatně ( zřejmě spím na severní straně stanu ). Že mám blbej spacák si nepřipouštím. Dáme kafe a odjíždíme do Leogangu. Z lanovky vidíme vzduchovej vak s rampou na freestyle triky. Snip už začíná hýkat, jak to tam všechno rozštípe. Jezdí se parádně a počasí nás terní žhavým oskarem. Při jedné jízdě se mezi mě a Ottu vklínil jeden rakouskej rider. Neva, solíme to pěkně v triu dokud . . . , . . . dokud Ottu nerozhodí jeden velkej šutr a nemilosrdně ho posílá k zemi ( že měl jenom chrániče kolen a páteřák jsem se zmiňoval ?). Ve chvilce kdy se začal zvedat, do něho napálil ten Rakušák a teď se tam objímají na zemi spolu. Zatím, co to Koule z povzdálí s lehkým úsměvem pozoruje, sem se přiřítil já, trefil Rakušáka přímo na kasu a ten posílá Ottu k zemi ještě jednou. Paráda. Teď se tam rajcujeme všichni tři. Otta má vorvaný předloktí a naraženou nohu, ale jinak se zdá být v cajku. Rakušák si při odjezdu vyklepává ruku ( to má za ty jejich blokády hranic kvůli Temelínu ).
Se Snipem se domlouváme, že zkusíme nějakej ten skok do toho vzdušnýho vaku. Vylezem na rampu, ale při pohledu na to, co mě čeká, to chci okamžitě vzdát. Hercna mě rumpluje jak speedmetalovýmu bubeníkovi a po kapsách hledám aspoň Kinedryl ( nebo třeba hašlerku ). Blbý teda je, že nemám žádnou kapsu. Chvilku se se Snipem dohadujeme, kdo pojede jako první. „ Jeď ty, seš mladší“ říkám. „ Proč furt jenom já ?“ ohrazuje se Snip. „ To je snad jasný ne ? Protože, . . . . kuva jeď už, nebo tě skopnu“! Snip se teda odhodlal to prubnout jako první. Z vrchu mě to připadlo, jako by to nechtěl ani doletět. Doletěl a dopadl pěkně do vaku. Teď já ( Robe, to dáš – srdce mariňáka – to musíš dát – né, já tady umřu ! – nemřeš, dáš to – srdce mariňáka ). To, že se Koule dole pokřižoval mě teda moc neuklidňuje. Sakra, . . . sakra sakra! Teď. Nene, počkat, ještě ne ! Tak teď. Ty vole jedu . . . , . . . odraz, . . let a dopad do vaku. Ty vole, ty vole, já sem to přežil . . . heroin pro všechny !
Ještě v rauši vnímám, že kolem projel Otta s rukou celou od krve. U auta se pak dovídáme, že chtěl projet na bikovi jedno místo, kde ostatní z kola slízají. Díru v loktu mu zkušeně obvazuju, bo v tom mám již celkem slušnou praxi. Že jo Koule ? Snipovi zase onemocněl tlumič a vytekl mu z něj olej. Dává jednu jízdu, ale je to marný. Taky konec. Já s Koulem půjdeme zkusit ještě jednou skok do vaku. Koule má buď nervy ze železa, nebo se spoléhá na to ( stejně jako já ), že pod helmou není vidět, jak je nervózní. Dolů se řítí jako rota zdrogovaných bigošů při útoku. Odpal a krásnej let. Ještě ve vzduchu se však rozhodne, že si z kola vystoupí ( na efekt pro diváky pochopitelně ) a krásnou šipkou to zakončuje. Pan radílek Snip na mě huláká, ať pustím ve vzduchu rodla. No . . . . , proč ne ? Ve výskoku je fakt pouštím, paráda, vono to jde. Připravím se na dopad a chci chytnou zpět rodla ( už teď je asi všem jasný, jak to dopadlo, co ?). Hmátnu po nich, ale rodla sou fuč. Přesněji řečeno, sou v prdeli. A já taky ! Let dokončuju šipkou, stejně jako Koule. Pro dnešek to stačilo a vracíme se zpět do Šládmu.
V sobotu ráno jdu jezdit jen já a Koule, bo Otta je pořád ještě dost bolavej a brufen odmítá spolknout a Snip nerozchodil tlumič. Při třetí jízdě zjišťuju, že i můj tlumič to nevydržel a tudíž končím krasojízdu taky. Destrukce výpravy je značná ( 1x člověk, 2x kolo ), a tak se rozhodujem, že to zabalíme už dneska a trip považujeme za ukončený. Sbalíme stan, vyrazíme na cestu a před půlnocí jsme zpátky v Brníčku.
Vzduch v duši.
Robik PS: fotky naposled od Olympuse, už táhne pryč
