v bikeparku 2013

Prvním letošním počinem naší sjezdové party byl menší trip na Špičák a do Geiskopfu.

Jelikož jsme vlastně skoro všichni ( Rob, Koule a Snip ) seděli letos poprvé za rodlama, měli jsme toho ze začátku plný brejle. Zvlášť, když nás Snip snad už druhou jízdu zatáhl na DH trať, které se tady říká Struggle. Normální lidi, když skoro rok neviděli široký řidítka, tak se potřebují s nima nejdřív zase trošku sžít. Víš Snipe ? Ale to ne, ten náš matouš jde hned na ty největší prasárny, co tady jsou. Už v 1/3 trati jsme s Koulem věděli, proč se tomu říká Struggle, neboli BOJ. Snipovi je to pochopitelně úplně jedno po čem jede. Tohle on neřeší. Prostě jede. Přesně ten typ, kterým se říká bezmozek. Na trati velkých šutrů jak namrd . . . a přitom nás ( Rob, Koul ) technička zatím jen tak lehce oťukávala. No prostě Struggle. Naštěstí se vše obešlo bez pádu a tudíž jsme to mohli večer na Božence zapít skvěle vychlazenou Plzničkou.

Ráno se rozhodujem, že dneska dáme znovu Špičák a do Geissu pojedem až zítra. Ze včerejška už jsme byli rozježdění, takže tomu na trati celkem dáváme a i Struggle už není takovej boj. Já ale ( jako vždy ) bojuju úplně na jiné frontě. Jasně, že tím myslím lanovku. Kombinace včerejších piv a toho zatracenýho houpání je přímo vražedná. Myšlenka na to, že si se Snipem chceme dát k obědu Býčí žlázy mi taky už nepřipadá tak zábavná. Smažák bude taky fajn. Dnes se k nám přidává ještě Otta, kterej má kousek od nás enduro závody, a tak se přijel za náma trochu rozjezdit. Bereme ho hned ze startu na . . . , . . . . jo jasně, na Struggle. Otys je rád, že jsme mu to nejhezčí ukázali hned ze začátku, a že prej děkuje a dál, ať si zase jezdíme sami.

Další den byl ve znamení Geisskopfu. Párkrát jsme dali Dhčko, ale nejvíc se nám líbil Freeride, kterej byl dost zábavnej a celkem dlouhej. Snipa celej den trápil padající řetěz a odpoledne mu pak navíc ještě praskla pružina na tlumiču, takže moc šťastně nevypadal. Na kopcu se mě jeden němec ptá :“ was ist das ?“ a ukazuje na mou zavařenou vidlu, v níž byla ještě v zimě prasklina a prolínal z ní olej. Jelikož má němčina je gut, dáváme se do řeči. Die štěrbine, šprice ojl a tak. Zápaďáckej soused však kroutí jenom hlavou. „Du verstehst mich nicht ?“ Koule mu to teda objasňuje v engliš, které kupodivu rozumí. No to mě poser, němec a neumí německy.

V neděli si jdeme ještě na Špičáku dopol. zajezdit. Snip si sehnal v bikeservisu náhradní pružinu, takže lítá s náma. Po obědě to balíme a vracíme se domů.

Asi za 14 dní se rozhodujem, že vyzkoušíme bikepark v Koutech. Tentokráte ve složení Rob, Otta, Koule a Josef. Počasí je super a slunko se do nás opírá ze všech sil. Nevadí to snad jenom Ottovi, neboť on je, jak se sám vyjádřil : akumulační. Josef, kterej snad 2 roky neseděl na sjezďákovi ukazuje, že to skoro nezapomněl a jezdí celkem pilu. Bohužel ho však zrazují bolavý ruce a po dvou pádech se teda umírňuje a dál už jezdí v klídečku . . . . . . s naakumulovaným Ottou. Já to mám celkem taky za dva body. Koule kupodivu nespadl ani jednou a stejně tak Ottys. Poslední jízda proběhla v poho a já jsem rád, že se nikomu nic nestalo. Cestou na parkáč si dávám ještě jen tak ze sportu 4 skoky, celkem vysoký lavice. Teda . . . . . dávám vlastně jenom tři. Čtvrtou sem jaksi nedolítl a na vrcholu mě to katapultovalo přes dopad až na placku. Ještě ve vzduchu se špiznu nahoru, nikde žádnej strážníček, . . . . . . . takže je to pěkně v prdeli a bude to sakra bolet. Zem byla tvrdší než břišní svalstvo Bruce Leeho a skončil sem pochop. v kotrmelcích. Koule, kterej jel hned za mnou volá, jestli jsem OK. Já mám pocit, jako bych měl na hrudi kotvu, nebo tam seděl slon. To je jedno. Znovu slyším „ jsi OK ?“ . . . . „ jo, . . . . . jsem.“ . . . . .( ježiši, můžeš chvilku počkat, aspoň než se nadechnu ?). Ale díky za starost, jsi kámoš. Pak jsem taky začal vnímat nějakej velkej hluk, ale vrtulník od medicopteru to rozhodně nebyl. To se jen dva zbývající kamarádi řehtají na celý Kouty. Přemýšlím, jak moc by bylo ještě společensky únosný, kdybych jim zarazil jejich vlastní řidítka do zadku a párkrát zatočil. Stisknu zuby a posílám na ně tichou kletbu střevní chřipky a suchých pytlíků. Pomalu se zvednu a mám dojem, že jsem propadl drtičkou na kamení a ještě k tomu poslal přední brzdu do bikovýho nebe.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

. .

 

 

 

 

Za dalších 14 dní se narychlo domlouváme, že pojedem na Semmering, na kterým jsme letos ještě nebyli. Snip s námi o5 nebyl, protože se odjel slunit na Jadran. Otta teda bere auto, mě , Koula a vyrážíme. Až v autě jsem si vzpomněl, že jsem si na cestu nevzal žádnej prášek na nervy, ale snad to bude dobrý. Nebylo, (mea culpa ). Otta dělá všechno proto, aby nás v autě zabil. Nedodržuje přímej směr, kochá se krajinou, když auto před náma brzdí a odbočuje atd. Přes všechny tyto drobnůstky nás nakonec dováží na Semmering živí a já mu tímto velice děkuji.

 

 

 

 

 

Složíme bajky a valíme na to. Jezdí se vážně skvěle a zvlášť úprava horní části Freeridu byl dobrý počin. Otta po pár hodinách ježdění bere do ruky foťák a jdeme něco blejsknout. Na North shore jsem si ho u jednoho skočku bohužel nevšiml a zaparkoval až kus pod ním. Vrátím se pěšky a špízuju, jak fotí Koula. Teď prej já, ale dolů pro bajka se mě nechce. To skočím i bez kola, . . . kuva, ne ? Rozběh, skok . . . . , tak foť sakra, jak dlouho si myslíš, že vydržím v luftu ? Dopad a s křupnutím lámu větvu na zemi. Nikde žádná větev ale pochop. není a já začínám tušit, co to křuplo. Jasně, no ty vole, mě křuplo v koleně. Tak to je paráda ( už se začínám těšit na brufen ). Nakonec se to obešlo bez něj a kolem 17 h to balíme, dáváme tradiční pivko na ukončenou a vracíme se zpět do Brna.

Vzduch v duši

Robik

 

 

 

a Ottys jen dodává:

video z tripu se znojemskou raketou